Na začátku příběhu se setkaly dvě spřízněné duše. Kromě vroucího vztahu k umění a starožitnostem spojoval tento mladý pár ještě jeden detail. Bydlení kdesi na venkově jim nic neříkalo, zkrátka, oba byli městské typy.
Navíc on – výtvarník, vyrůstal ve starobylé uličce v srdci města. Takže posezení v kavárničce s ranní šálkem kávy mu byly velmi blízké. Anonymita sídlištního prostředí byla oběma partnerům cizí.
Nemyslete si však, že hned od začátku společného příběhu mělo bydlení ideální příchuť. Začít třeba pěkně od píky. Is jistými oběťmi. Například podnájmem v sídlištní Dvojgarsonka.
VHODNÁ PŘÍLEŽITOST
Neobydlené podkroví v obytném domě nedaleko centra byla dobrá příležitost. Získat velkorysý prostor nejen pro sebe, dvě dcery, ale i ateliér na práci. Mezonet by byl určitě důstojnějším místem i na malou soukromou galerii.
Uznejte sami : Sbírka starožitností a část tvorby výtvarnice rodiny by se lépe vyjímala ve velkorysém bytě jako v pronajaté dvojgarsonka. Pro koupi zdevastovaných prostor mluvil ještě jeden fakt : Ulici již obývalo několik známých umělců. A jak by to bylo, aby malý Montmartre neměl i svoji kavárničku, ve které si dětská postel většina okolních nájemníků již zřídila svou druhou obývák?
nelehké BYDLENÍ S dobrým koncem
Oprava velkoplošné střechy by byla pro jednu rodinu příliš. Prostory nakonec odkoupili is přítelem, což přineslo jisté výhody. Nejen náklady za rekonstrukci krovu se dělily na dvoje. Oba si byty budovali současně, což přineslo úsporu námahy při hledání zručných řemeslníků.
A nejen to. Stavební úřad městské části sice povolil rekonstrukci, skladování jakéhokoliv stavebního materiálu na ulici už ne. Stavělo se dost zvláštním způsobem. Ráno se lešení postavilo, večer ho museli řemeslníci demontovat.
A tak to šlo několik měsíců, “ s úsměvem už dnes vzpomíná majitel. Podkroví v širším centru nabízí majitelům jedinečný výhled. Z jedné strany jsou okna nasměrovány na skleněnou byznys zónu, z druhé se můžete kochat vilkami učupená ve starých městských zahradách. Manželé hned na začátku správně odhadli své síly. Umělecké sklony a vytříbený vkus páru byly dobrým předpokladem pro hravé zvládnutí finálních detailů, které vdechnou bydlení duši. No ne pro návrh dispozičního řešení bytu. S tímto požadavkem se proto obrátili na svou kamarádku, zkušenou architektku Riu Treppe.
Logicky rozčlenila téměř 180 m2 prostor do dvou úrovní. Přízemí je společensko – pracovní, tedy denní zónou, horní podlaží nabízí soukromý prostor pro své obyvatele. K návrhu přistoupila se zdravým praktickým rozumem. Všechny členitosti podkrovního bydlení zužitkovala na zakomponování odkládacích prostorů, kterých není nikdy dost.
S ROZUMEM a citem
Hlavním budovatelským krédem sympatických hostitelů bylo s “ rozumem a citem „. Cenu s kvalitou se snažili niveluje do rovnovážné polohy. Prvky, které se jim v původním objektu líbily, ponechali. Například lícovky na stěnách přízemí. Naopak, uvědomovali si, že při bydlení pod střechou se na kvalitní izolaci šetřit nevyplácí. Rovněž podlahové vytápění v podkrovním bytě by byla zbytečnost, protože tepelnou pohodu zajišťují obytné prostory z nižšího patra. Klidně si tedy vystačili s klasickými radiátory.
Celá rekonstrukce, která mezonetu vdechla konečnou podobu, trvala téměř dva roky. A to z důvodu, že nešlo o stavbu na klíč, realizovala se částečně pomocí mistrů. Rodinných příslušníků nevyjímaje.
Podobně se přistupovalo k zařizování interiéru. Bylo by škoda nezkombinovat zděděné starožitné kousky s moderními. Zda celkové dotvoření interiéru dekoracemi a doplňky svěřit do rukou interiérového studia.
Zvláště v případě, kdy domácí paní kromě uměleckého nadání nechybí zručnost a patrové postele pro děti smysl pro detail. Dospělí si na nové, komfortnější bydlení zvykli velmi rychle. Horší to bylo s jejich dcerkami v předškolním věku. Dětskému prostorovému vidění odchovaných na stísněnějších poměrech chvíli trvalo, dokud se přeorientovalo. Po dvou letech spokojeného bydlení jsou už staré časy dávno zapomenuté.